Zveřejňuji zde příběh, který jsem vytvořil v letech 1999 - 2000. Je to původní a neupravovaný text.

Dne 1.4. 1999 jsem nastoupil na základní vojenskou službu (1 rok ). Byl to pro mě šok. Základní vojenský výcvik se konal v Jihlavě na Pístově. Jestli někdo byl v Jihlavě na 5 rotě, tak ví, co je to za peklo pro normálního občana.Zabalil jsem si doma nejnutnější věci pro přežití, to znamená peníze, kartáček na zuby, pastu, cigarety a pevné nervy. Moje více jak měsíční působiště byl Pístov, vojenský útvar 3153 5 rota. Telefon : 066/25751 kl. 434869. Pátá rota je nejtěžší a nejtvrdší výcviková rota. Zde byli zařazení střelci, psovodi, málo kuchařů a ještě míň písařů a mezi nimi i já. Osobní volno od 19.00 do 21.15 hodin. Na pokoji jsme byli 20 lidí, samí magoři, muklové a jiná sebranka. Já jsem se automaticky zařadil mezi normální obyvatele. Na starost nás nováčky měli velitelé družstev, o jeden nástupní termín dřív než duben, tedy leden. Na vojně byli jen 3 měsíce. No a ti se nás ujali krutovládou. Žádná šikana, ta se v Jihlavě nekonala, ale gumárna jako prase. Nejčastější činnost bylo pochodování po buzerplacu, či běh. Kdykoliv byli nástupy na chodbě. Takový nástup na chodbě to není jen tak. My jsme byli ubytováni v 2 patrových panelácích, kde bylo schodiště a chodba. Chodba dlouhá přes celý barák, široká nic moc a po obou stranách chodby stály naše velké vojenské plechové skříně, kde jsme měli uloženy veškeré vojenské oblečení. Nástup na chodbě mohl vyvolat kdokoliv mimo mého nástupního termínu kdykoliv. Všichni z pokojů naklusali na chodbu a postavili se podél celé délky chodby, tedy před skříně. Chodba byla vykachlíčkovaná, tak i přesně jsme se vyrovnali podle kachliček do jedné přesné a dlouhé lajny. A ticho. Poslouchat všehomocného. A jestli někdo kecnul, tak všichni na zem a dvacet kliků, či dvacet dřepů. Sranda. Postupem doby, jak jsme si zvykali i toto přesně neplatilo. Nástup na chodbě byl jen před večerní kontrolou v 21,45. Dozorčí zkontroloval podle seznamu přítomnost nás a šlo se na kutě. Už jsme nestáli v jedné lajně a neustále se někdo bavil, povykoval. No prostě pohoda. Ale řeknu vám, že oblíkat se na chodbě, neboť veškeré věci na oblečení, maskáče, kanady, jsme měli ve skříni na chodbě byl zápas o prostor. Skříň byla asi 40cm široká v to byl prostor pro oblečení hader a obutí obuvi a to v co nejkratším čase. Na patře nás bylo asi 100 lidí. Dovedete si to představit. V Jihlavě bylo vše na čas. Přesně v stanovenou dobu budíček, v 06,00. V 06,03 odchod v úboru určen na rozcvičku na buzerák. Zde je ústroj, která se striktně dodržovala.

Ústroj na ranní cvičení :

nad 10C trenýrky, sportovní obuv
nad 5C trenýrky, tílko, sportovní obuv
nad –5C tepláková souprava, tílko, obuv
pod –5C tepláková souprava, tílko, sportovní obuv, šála, rukavice, kukla

Rozcvička znamená: na místě se rozcvičit, protáhnout svaly, kliky, dřepy, potom následuje 700 - 1400 m běh. V 06,30 konec rozcvičky, odchod na barák. 06,35 hygiena, převléci se, ustlat, rajony, 07,00 odchod na snídani. 07,30příchod ze snídaně na barák. 07,45 nástup na buzeráku a rozvod do zaměstnání. Pak následuje třebas úklid venkovních prostorů, střelba, dělání zákopů, běh, posilovna. ze začátku jsme se učili základy vojenského chování. To znamená hodiny a hodiny pochodování, otáčení na místě, pochodování, pochodování, otáčení na místě. Takové lepší zaměstnání bylo, když jsme dopoledne strávili na učebním bloku, kde jsme seděli v lavicích s sešitem a dělali jsem si poznámky. Jo, to byla paráda. Během 15 minut výkladu učiva jsem vytuhl. Usínal jsem, oči se mi zavíraly. Našel se málokdo, kdo vydržel nedřímat. A poslouchat monotónní výklad přednášejícího, který vůbec nebyl zajímavý, natož si ho zaznamenávat do sešitu byl nadlický výkon. Ale jinak dopolední zaměstnání byla otrava, každý se těšil na oběd. 12,00 konec zaměstnání a odchod na barák. 13,30 odchod na oběd a začínala ta lepší část dne. Po obědě na barák, a pak odpolední zaměstnání. Většinou bylo na učebně samostudium, či jsme si čistili samopaly. V 15,00 nástup na buzeráku na rozkaz, kde se četly úkoly na další den a rozdávala se pošta. Po rozkazu odpolední zaměstnání. Většinou to bylo pochodování, cviky se zbraní, nebo samostudium. Gumy odešly domů a nás kontrolovali velitele družstev. To již byla atmosféra poněkud klidnější. Představte si, že celý den chodíte v neprodyšných kanadách, máte na sobě dvoje ponožky, běháte, či děláte jinou náročnou činnost a pak v 15,30 začněte v 25 stupňovém vedru a slunce pálí, co jiného než pochodovat. Pochodujete sem, tam, nahoru a dolů 3 hodiny. Nohy přestávají poslouchat, dělají se chyby a málo se dupe. Ale to je chyba! Velitelé družstev (VD) pokřikují, není vás slyšet, tvrdší krok, kurva, já dubu víc než vy, nepřestanete pochodovat, dokud to nebude perfektní. Perfektně jsme vydrželi dupat tak 5 minut. Zbytek to byla jen taková pochod-chůze. 18,00 odchod na barák. 18,45 odchod na večeři. 19,00 osobní volno. A hurá k telefonnímu automatu. jenže tam byl jen jeden a využívalo ho asi 700 lidí. Tedy, když ostatní jednotky - 1.,2.,3.,4.,7.,8.,11., rota měla osobní volno již v 15,30 a telefonovali vesele celé odpoledne, 5 rota k telefonu naklusala v 19,00 a mohla telefonovat do 21,00, pak byl odchod na barák, u telefonu člověk strávil v průměru 70 minut a z toho u telefonu 5 minut, to byla paráda. Fronty na telefon byly velice dlouhé. A pak třeba dotyčný, kterému se volá není doma. A druhý den to zkoušet znova. A tak ubíhaly naše osobní volna. No a když zrovna jsem nestál u telefonu, tak jsem pral věci v umyvadle, četl knihu, díval na TVset, psal dopis, či spal. Osobní volno bylo jen 2,5 hodiny. Toho se moc nestihne. A ráno z novu celý kolotoč. Rajony začínaly v 09,00. Hadr, kýbl, smeták byl nejlepší přítel. ten kdo měl hajzl a chodbu se nadřel, kdo měl kuřáckou místnost (balkon) vyhrál. Dělat rajony na pokoji byla pohoda. Rajony se kontrolovaly tím způsobem, že VD přišel na pokoj s baretem, hodil ho pod postele, ten jel přes celý pokoj a když byl čistý, tak v pohodě, ale jestli tam na baretu bylo vidět trošku prachu, nezlobte se hoši, ale znovu. Pak jsme se oblekli do banánů (žluté pyžamo) a šli jsme spát. Konec dne.

Velitel roty (nrtm. Palo) byla zajímavá osoba. na první pohled chytrý a pohledný člověk (měl asi 28 let), ale stačilo, aby otevřel hubu a rychle na něj člověk změnil názor. Řev, řev a řev. Měli jsme také výkonného rotmistra pprap. Lacko. Osůbka malého vzrůstu, brýle, silné hlasivky. Strašně nervní povaha.

Vojna byla sranda, až do té doby, než jsme začali s výcvikem. A to byl kurva výcvik. Ráno rozcvička, pak snídaně a pak 10 km běhu. Ten běh byl ze začátku utrpení, člověk se nesměl zastavit, musel pořád někam běžet. Obvykle to bylo v lesním porostu. Z kopce, do kopce, sem tam jsme si udělali pár kliků a sklapovaček, na prohřátí. Jinak pohoda. V Jihlavě jsme neměli žádné vycházky, nic. Celý měsíc na kasinu, chodit do army (vojenský bufet, kde se dalo koupit kromě cigaret i hajlz papír - měla skoro pořád zavřeno), procházet se po chodbě a dívat se na TV set. Měli jsme tam také video, tedy jsem trávil celý víkend tím, že jsem čuměl na video, nebo jsem psal dopisy, a nebo jsem si pral v umyvadle špinavé věci. Víkendy strávené zde byli vyvrcholením týdne. Sice v sobotu byl hospodářský den, kdy se nastoupilo na buzeráku v monterkách a pak se uklízeli veškeré prostory kasína, ale pak skončilo a bylo osobní volno již od 15,30 a v neděli celý den. Mohli jsme dělat cokoliv, krom opuštění kasáren. Spát, to byla hlavní činnost. Pak televize. Někteří hráli venku fodbal.

Přísaha - to byl velký mezník v Jihlavě. Na přísahu jsme se připravovali celou dobu, kdy jsme pochodovali a zkoušeli slavnostní nástup na buzeráku. Přísaha, to bylo také shledání se svými nejbližšími a návštěva domova. V pátek odpoledne nás odvezli autobusem do Jihlavy (Pístov byl vzdálen od Jihlavy asi 5 km) a byla na náměstí generálka slavnostního aktu přísahy. Byla to velká sranda. V sobotu ráno jsme se slavnostně oblékly (vzali jsem si na sebe vycházkové maskáče, bílý šátek a pořádně vyčištěné kanady a jeli jsme opět autobusem do Jihlavy. Zde na náměstí nás bylo asi 900 vojáků + hromada civilního obecenstva. Zatancovaly mažoretky, hrála dechovka, slunce pálilo do tváře a každý se těšil na odpoledne. Po přísaze, která trvala asi hodinu a půl, možná déle jsme ve spěchu opustili Jihlavu, na kasárnách odevzdali samopaly, vyzvedli jsme si vycházkové knížky, zabalili jezevce a hurá za parkoviště. Tedy pro 700 vojáků přijeli rodiče autama. Byl to strašný zmatek. Byl jsem velice rád a dojat, když jsem po dlouhé době uviděl tatínka, jak mě vyhlíží. Měl jsem velikou radost, že promne přijel právě on. Prakticky do té chvíle jsem počítal s tím, že pojedu domů vlakem. Cesta do Holešova utekla rychle a také víkend utekl jako voda. V neděli v 16,00 odchod na vlak a zpátky do zeleného světa. Po přísaze se dále běhalo kolem 12 km dlouhé a náročné trasy, žádné vycházky a osobní volno od 17.00 - tedy 5 rota. Také morálka vojáků a VD a gum se uvolnila, již nás tolik nebuzerovali, na rajony nebyla taková přísná kontrola. Dne 18.5. 99 jsme odjížděli ke svým útvarům. Já jsem byl předurčen pro VÚ 5100 Kroměříž.

V Kroměříži jsem byl na funkci písaře praporu zabezpečení velení. Docela slušná funkce, člověk nemusel nic dělat. Hned, jak se naskytla příležitost, jsem si z domova dotáhl můj PC do kanceláře. Má pracovní doba byla následující : 06.00 budíček, 07.00 snídaně, pos snídani do kanclu a čekat na úkoly, 13.00 oběd, 15.00 vycházka. V kanceláři jsem byl sám, měkl jsem ji jen pro sebe. Na počítači, pokud jsem zrovna neměl nic na práci, jsem hrál GAMESY, vytvářel účetnictví a WWW stránky. A samozřejmě poslouchal na slušných bedýnkách mp3. To byli časy, 15,30 odchod na vycházku, 16,30 příchod domů a 20,30 odchod z domova. Z Kroměříže do Holešova to bylo 15km. Později si kamarád přinesl do mé kanceláře z domova svůj PC, a dali jsme to na síť. Asi dva a půl měsíce měl mne PC, dokud si ho neodvez. Zatmění slunce jsem zažil na dovolené, tedy doma. Představte si, že jsem za celou vojnu nebyl na rozcvičce od 17.5. 99 až do GOLDEN CIVIL JARO 2000. Jakožto písař jsem si to mohl dovolit. Ke dni 31.12. 1999 se VÚ 5100 Kroměříž zrušil.

Mne převeleli do VÚ 4391 Rožmitál pod Třemšínem. Odjížděl jsem dne 16.12. 1999. PC jsem odvezl domů, uklidil v kanceláři, rozloučil jsem se s kamarády a s mými kamarádkami a odjel jsem do 405 km vzdáleného R.p.T. Byl jsem nemile rozčarován. V Kroměříži nebylo po sněhu ani památky a bylo docela teplo, po příjezdu do R.p.T. zavládla krutá zima, sněhu tam bylo 20 cm a neustále padal až do 2.1. 2000, teploměr se málokdy ukázal nad nulou a větrno. Zde jsem byl dosazen do funkce písař - motocyklista, tedy seděl jsem na štábu ve vlastní kanceláři a psal jsem denní rozkazy. Měl jsem zde armádní počítač P233Mhz. Zde je opět můj denní řád - 06,00-07,00 budíček, 06,30-06,45 snídaně, 07,30 příchod do kanceláře, 13,10 odchod na oběd, 13,50 návrat do kanceláře, 15,30 odchod do osobního volna. Celý útvar se nachází v lese. Štáb, kde mám kancelář, leží asi 550 kroků od budovy, kde jsme ubytovaní. Na vycházce jsem byl asi 2x, a to, když jsem potřeboval ženskou společnost v místním baru. Jinak kromě pár hospod nikdo jinam na vycházky nechodil. V R.p.T. se také nika nedalo jít. Byla to díra. takže krom dvou vycházek a cestováním domů na dovolenou a KVOP jsem nevystrčil z kasáren nohu. V 17,30 byla večeře a pak jsem si četl, díval na TVset, či jsem spal. Spánek byl mojí nejčastější činností. Vánoce jsem strávil na kasárnách, Silvestr 1999 jsem byl doma, byl úžasný.

Co se týče šikany v té době, co jsem byl v armádě, nezažil jsem prakticky žádnou. V Kroměříži na to srali. Samozřejmě v KM fungovala mazárna, tedy žádné mosty na kanadách, mašlička na baretu, kalhoty přes kanady, pásek nad kapsy a sekat poslušnost. To bylo vše. Když člověk chtěl být plácnutej, musel zaplatit mazákovy nějaký peníze a pak měl klid. po odchodu mazáků 28.9. 1999 jsem přestal být myší a po odchodu ledňáků jsem byl mazákem. V Rožmitále mazárna nebyla vůbec žádná. Zde byla gumárna. A šikana už vůbec nebyla. Ani se zde neplácalo. Já jsem byl zde mazákem a bylo mě to na nic. Mohl jsem tak maximálně řvat svoje číslo, mimochodem, dnes, když píši tyto řádky je to "52", ale to je vše. Myši měli samozřejmě častěji než já rajony. Na pokoji nás bylo 4 lidi, tak rajony jsem měl jednou za týden, či celý víkend, když jsem na pokoji zůstal sám a ostatní byli doma. Na KVOP jsem jezdil pravidelně každý 3 týden. Cesta vlakem zabrala 7 hodin. Ve čtvrtek jsem odjel v 15,30, doma jsem byl v 11,30 a v neděli v 12,30 jsem odjížděl do Rožmitálu. (Tento článek píši v minulém čase, neboť, až ho budete číst, tak již budu v civilu a vše bude minulost, ale když ho píši, tak je přítomnost,jsem pořád na vojně, sedím v kanceláři, např. nyní je 3. 2. 2000 20,41 hodin a je to "52", poslouchám mp3 music z CD a popíjím své tajné zásoby bílého vína)

Abych vám přiblížil byrokracii, která panuje na štábu. Štáb, to je budova, kde je velení a administrativa kasáren, a také místo, kde mám kancelář. Dalo by se říci asi takto : nikdo nic nedělá. Ten, kdo pořádně pracuje je Náčelník štábu, zástupce velitele útvaru, já a jeden písař. Ostatní jsou tady, jako že jsou. V kancelářích se debatuje nad blbostí armádní logiky, kouří se a pije se kafe. Když potřebuji papír do tiskárny, či do kopírky, tak ho neseženu a nesežene ho ani Náčelník štábu, neboť papíry prostě nejsou. Jestli se pokazí počítač, nebudu ho mít 3 týdny, bude na opravě v servisním centru AČR.

Zrovna v tuto dobu moje šunka je poruchová. Třeba píši ve wordu a bác, modrá obrazovka, aplikace provedla neplatnou operaci a bude ukončena, nezbývá pak již po mnoha obrazovkách za sebou nic jiného, než reset. Tlačítko reset používám tak 3x do hodiny. Při náhodném otevření počítače jsem zjistil, že ventilátor na procesoru se netočí a procesor je nezvykle horký. No nic, potřebuji nový ventilátor, investice 150 Kč a 5 minut práce. Ale armáda má systém, že veškeré problémy s PC se řeší v servis centru a doba vyřízení se datuje do týdnů. Tak radši jsem nainstaloval utilitku, která hlídá teplotu procesoru CpuIdle, procesor vypíná a tím ho chladí. nyní restartuji počítač jednou za hodinu a jsou i takové restarty, že po restartu Windows nenaběhne a hodí to porušení ochrany windows, restartujte počítač. Pak je počítač odstaven na půl hodiny než schládne. Kdyby člověk chtěl, tak napíše knihu - Týden strávený na štábu AČR. A bude to hit. Je to sranda s mého pohledu, ale pro člověka, který na štábu pracuje 10 hodin denně jako mezek to je peklo. Ale někdo tu práci udělat musí (NŠ). U mě v kanceláři platí jedno pravidlo - nezvedat telefony. Jedině tak se dá vyhnout sešitku plný poznámek, co se má udělat, co kdo potřebuje zařídit, .... . Kape ti z kohoutku voda? Mě ano, a leze to strašně na nervi. kdosi my poradil, abych zavolal na správu budov, pošlou instalatéra a ten do dá do pořádku. Ale nedodal, že instalatér přijde až za 5 týdnů po žádosti. Nikomu neslibuji termín dokončení práce pro někoho na PC. Kdybych ho slíbil, nic neudělám. Když potřebuji přestávku, zajdu na cigaretu do kanceláře správce PC a lidem, kteří chodí neustále do kanceláře s něčím k vyřízen musí počkat 20 minut. A pěkně popořadě, co? napsat okamžitě příspěvek do rozkazu? tak to vyjde až za dva dny, j¨mám mnoho práce. Musím si nechávat odstup od zájemců. A okamžitě vyhovím těm, kteří mi to ochotně vrátí ve formě cigaret, větších porcí na obědě či jiných výhod. Pokud člověk v tom umí chodit, tak je v pohodě. Ale jestli někdo je ochotný, hned je zavalený takovou prací, že z kanceláře bude odcházet v 18,00 hodin.Večer před usnutím se pak s kamarádem písařem dělíme o hlody, které jsme zažili ten den na štábu, a věřte, je čemu se smát. Do této fázi pohody jsem se dostal po 280 dní strávených v AČR. Samozřejmě, že nováček písař ten se bude honit, starat se. Koncem února přijede jeden takový na místo mě. Zaučím ho a pak odjedu na 15 dní dovolené domů. Vrátím se na kasíno a budu to mít za "14"!!!! A pak, napiš myško rozkaz, já jdu na barák zamhouřit oko.

Dnes je již květen. Sedím doma u PC a dodělávám toto.

Dovolenou jsem si užil bezvadně. Pak následoval návrat do Rožmitálu na dva týdny. Poslední dva týdny vojny proběhly takto : na rozkazy jsem již nesáhl, první týden jsem se zašíval všemožně po kancelářích u kafíčka a cigaret, besedoval jsem s obyvateli kanceláří, nebo jsem velice brzo odcházel na barák. Tento první týden jsem měl tu výhodu, že na štábu nebyly žádné vysoké gumy (náčelník štábu, velitel útvaru a jeho zástupci) - tedy pohoda. Druhý týden se vrátil náčelník štábu a dostal jsem docela příjemnou práci, dělal jsem prezentace v Powerpointu našeho útvaru, struktury velení atd. To znamená scanovat, vymýšlet, opisovat a dodělávat grafické úpravy. Jedna prezentace měla v průměru 80 snímků. U tohoto jsem se ulil celý poslední týden, seděl jsem v kanceláři náčelníka štábu a co jiného než s cigaretou v ústech. ve čtvrtek jsem naposledy opustil štábní prostory, se všemi jsem se náležitě rozloučil a nazdar štábe, už nikdy více.

Poslední dny na vojně byly pro mne obrovský zážitkem (emotivním). Jak bych to vysvětlil. Byl jsem na vojně celý rok. celý rok jsem věděl, že konec nastane až to budu mít za 0 dní, celý rok byl pro mne den za dnem stereotypní. Ale poslední dny, myslím pátek, sobota, neděle, pondělí a úterý, byli absolutně jiné. Nic se nedělalo. V pátek jsem odevzdal ty zatracený zelený hadry, nic my nechybělo, jen dva ručníky. A pak se praštit sebou do bydla. Paráda. Takovou atmosféru jsem nikdy nezažil. Na chodbách, na pokojích panovala sváteční nálada, někteří byli nervózní, všude vládl rozruch. Přiblížím vám tu situaci. Na patře bydlelo 35 člověků, kteří šli do zálohy v dubnu. Tito lidé (35) chlastalo, pořvávalo, rámusilo, no prostě dělalo bordel. V pátek a pak po celý víkend jsme neměli vycházky. nas to nezastavilo. 50 procent z nás odešlo na vycházku přes plot, v hospodě se nakoupil chlast, dotáhlo se to do kasína a chlastalo se celý víkend. někteří se vracely až ráno. Každou chvíli parta vojáků z dubna řvalo své odpočítávání do civilu od 10 - 0 - civil!! na chodbách, venku, ti kteří na vycházku nešli, nakoupili v armě basu piv a šlo se na pokoj. V těchto dnech frčela po pokojích tráva, alkohol, roková muzika. No prostě a jednoduše, celý víkend panovala sváteční nálada. Do tohoto šílenství jsem zapadl samozřejmě i já. Občas nás vyrušil dozorčí útvaru s vojenskou policií, kteří chodili na kontroly pořádku po jednotkách. Nahoře v učebním bloku, který je vzdálen asi 2 km od spacích jednotek, a od kterého měl klíče voj. Kryštof (duben), se pořádaly párty. Je to veliká jednopatrová budova, v přízemí kinosál, a další rozlehlé místnosti a tam jsme hospodařily. pořádná muzika a alkohol ...... . V těchto dnech každý z nás zavzpomínal na strávený rok na vojně, a pak nezbývalo nic, než se rozloučit. V těchto dne jsem byl tak rád, že již to končí.

Úterý. Ráno budíček, obléci se do civilního šatu, jít na snídani, uklidit si po sobě pokoj, vrátit povlečení, vzít si svůj batoh a odejít na nástupiště a čekat. My jsem čekali na zasranou tatru do 08,30 hodin venku na dešti, byla zima. Pak přijela tatra, já nasedl a bylo to tady. V pondělí to byl poslední oběd, poslední večeře a nyní to je poslední pohled na kasárna. Za velkého jásotu jsem projeli bránou, obdarovali jsme kolemjdoucí posledními nadávkami a konec. Přiznám se vám, že jsem i chvíli brečel. Roční pobyt v tom "pekle" končí na korbě tatry pod plachtou jen tak, jako kdyby ten rok ani nebyl skutečný. Končila další důležitá, ale zbytečná etapa v mém životě. Cestou do Příbramy jsem jen seděl, držel jsem se třesoucího náklaďáku a myšlenkami jsem byl pořád tam, převíjel jsem si vztyčné okamžiky strávené za plotem, hodnotil jsem, bylo my i přesto smutno, je to již za mnou.V okamžiku, kdy jsem v Příbramy před nádražím sezkočil z korby na zem, odpoutal jsem se od veškerých chmurných myšlenek, odpoutal jsem se od těch debilních ožralých a nevychovaných bytostí a vykročil jsem do civilu.

Cestu domů nebudu popisovat, proběhla do Prahy velice nepokojně s policejním zásahem ve vlaku, kde nás museli příslušníci rozehnat a umlčet, z Prahy to byla klasika.

Někteří budou možná namítat, že chleda doma upečený v pekárne je dražší než z obchodu či pekařství.

Samozřejmě že pokud budeme péci chleba z již předpřipravených směsí, které si koupíme v obchodě, bude tato cena stejná či vyžší než si hotový chleba koupit v obchodě. Je to tím, že tyto směsi stojí kolem 30 - 40 kč. Výhodnější a taky chutnější je udělat si těsto na chleba sami doma.

A teď rychlí přehled kolik bude stát kilo chleba upečený doma.

Mouka

• kupujeme kilové mouky nejlépe chlebové (celozrná, pšeničná, žitná)
• cenovy se tyto mouky pohybují kolem 14 - 16 Kč
• použijeme celkem 750g mouky, tedy cena je 11.50Kč
  

Tekutiny

• voda 300 - 400ml (z kohoutku, cenove nepostrehnutelne)
• nebo mlíko - 4 - 5Kč
• ocet či olej (1 či 2 lžíce) - odhadem 1Kč
  

Pevné součásti

• droždí - 1kč nebo méně
• cukr, sůl (1 či 2 lčičky) - odhadem 1Kč

• na jeden cyklus výroby chleba - 2.50 Kč
  

Doplňky

• záleží na nás jestli do chleba dáme přísady jako slunečnicová semínka či jiná, ořechy, uzené maso a další dle chuti
• ceny se již pohybují na daném množství a druhu přísady
• tyto přísady jsou již volitelné a nejsou nezbytně nutné
  

Já osobně peču většinou 750g chleby, neboť pro dva lidi toto uplně stačí. Chleba nám vydrží 3 - 4 dny (samozřejmě také záleží jak velká je chuť chleba jíst a jestli máme doma zrovna vyloženě studený týden (salámy, uzeniny, klobásky,máslo, sýry) a nebo teplý týden (klasicky vařená jídla kdy chleba spotřebováváme jen na snídani).

Tento článek Vám může pomoci při pečení domácího chleba.

Hlavními surovinami pro výrobu chleba v našich podmínkách jsou žitné a pšeničné mouky, pitná voda a sůl. Mezi přísady patří kmín, droždí a další nutričně, chuťově nebo technologicky významné látky.

• tzv. kvasový chléb, vyráběný klasickou technologií ze žitného kvasu, a to třístupňovým nebo zkráceným vedením. Jedná se o chléb vyráběný klasickým způsobem dle tradiční receptury s obvykle přibližně stejným poměrem žitné a pšeničné mouky, kdy výrobce třístupňovým vyváděním přírodních kvasů, připravených ze žitné mouky, docílí pomocí biochemických procesů probíhajících v kvasu vznik kyselin (zejména octové a mléčné) a tím i charakteristické navinulé chuti chleba. Tento typ chleba je kynutý prostřednictvím oxidu uhličitého, který vzniká právě při zrání kvasu. Pozn.: kvas je řídké těsto připravené z vody a žitné mouky a zkvašené přirozenou mikroflórou žitné mouky.
• chléb vyrobený z mouky a suchých, tekutých nebo pastovitých kvasů, kynutý pomocí droždí. Kynutí u tohoto chleba je na rozdíl od prvního uvedeného typu chleba realizováno pomocí droždí a k okyselení je použit umělý kvas, který obsahuje kyseliny (obvykle octovou nebo citronovou podle toho, zda se jedná o umělý kvas tekutý nebo sypký). V tomto případě bývá navinulost střídky i další její chuťové a jakostní parametry odlišné od chleba kvasového.
• chleby formové (žitné, celozrnné, vícezrnné a speciální s přídavkem různých semen a dalších nutričně a chuťově významných látek). Tyto chleby se pečou ve formách zejména z toho důvodu, že by díky charakteru těsta neudržely při kynutí a pečení svůj tvar a objem.

• pšeničný chléb, který obsahuje nejméně 90 % podíl pšeničných mlýnských obilných výrobků (pšeničných mouk) z celkové hmotnosti mlýnských obilných výrobků a tedy jen zanedbatelné množství mouk žitných (max. 10 % na celkovou hmotnost mouk),
• žitný chléb, obsahující nejméně 90 % podíl mlýnských obilných výrobků ze žita (žitných mouk) z celkové hmotnosti,
• žitnopšeničný chléb je pekařský výrobek, obsahující nadpoloviční množství žitné mouky (tedy více, než 50 %) v poměru k mouce pšeničné, které musí být více, než 10 % z celkové hmotnosti mlýnských obilných výrobků,
• pšeničnožitný chléb je pekařský výrobek, obsahující nejméně 50 % pšeničných mlýnských obilných výrobků (pšeničných mouk) a podíl mlýnských obilných výrobků ze žita musí být více, než 10 % z celkové hmotnosti mlýnských obilných výrobků,
• celozrnným chlebem se rozumí pekařský výrobek, jehož těsto musí obsahovat z celkové hmotnosti mlýnských obilných výrobků nejméně 80 % celozrnných mouk nebo jim odpovídající množství upravených obalových částic z obilky,
• vícezrnný chléb je pekařský výrobek, do jehož těsta jsou přidány mlýnské výrobky z jiných obilovin než pšenice a žita, luštěniny nebo olejniny v celkovém množství nejméně 5 %,
• speciální druhy chleba jsou chleby, které obsahují kromě pšeničných a žitných mouk ještě další složky, jako např. různé další obiloviny, obilné vločky, klíčky, olejniny, luštěniny nebo brambory, zeleninu apod.

Známe i chléb s přídavkem tvarohu, který udrží vláčnost chleba ve střídce a prodlužuje tak jeho trvanlivost. Z dalších mléčných výrobků se do chlebového těsta přidává např. podmáslí, syrovátka, jogurt - a to jak v tekutém, tak i sušeném (práškovém) stavu.

Za účelem zlepšení nutriční hodnoty chleba jsou do těsta přidávány kupř. obilné vločky (ať už žitné, pšeničné, ovesné, ječné či kukuřičné) nebo obilné klíčky, dále pohanka, proso, čirok, brambory nebo v poslední době i laskavec (amaranth). Amaranth je užitková rostlina, která patří mezi nejvýživnější na světě, má pozitivní účinek na zdraví a znali ji už staří Inkové.

Existují však i velmi chutné chleby, do jejichž těsta jsou přidávány vlašské ořechy. Velmi hutný a kalorický je chléb na americký způsob, v jehož střídce najdeme i fíky, datle, kandované ovoce a další sladké, "kalorické bomby". Je znám i chléb mrkvový, dále chléb s přídavkem cibule, česneku i jiných ochucovadel apod.

Kvalita chleba a jeho vady

Jedním ze znaků kvality chleba je jeho čerstvost. Ta se dá poznat zejména podle pružnosti střídky, která se na řezu po stlačení u čerstvého, dobře propečeného chleba okamžitě vrací do původního stavu před stlačením.